Měsíční sonáta pod africkým sluncem

V srpnu roku 1983 jsem se provdala za etiopského studenta - vlastně už ne studenta, ale novopečeného inženýra. Ten měl týden po naší svatbě odcestovat do své vlasti. Úvod + 1. kapitola

Druhý květen 1984. Letadlo se odpoutalo od startovací plochy ruzyňského letiště (dnes Letiště Václava Havla) a odnášelo mne a mého ročního syna Martínka do mého nového domova - Etiopie. Tam kdesi dole zůstaly mé dívčí sny a plány, mí přátelé, příbuzní a známí. V tuto chvíli nikdo z nás nemohl tušit, zda se naše cesty ještě někdy setkají. Nebylo pro mne nikterak obtížné opouštět svůj dosavadní domov. Měla jsem před očima vidinu a sen o obrovské lásce, pro kterou bude odpočinkem přenášet hory. Bylo mi dvacet dva let. Příliš málo životních zkušeností a nevyzrálost mi nedovolovaly, abych si uvědomovala závažnost svého kroku - následovat svého muže do jeho země uprostřed Afriky.

  Zítra mi bude osmnáct. Se značnou dávkou netrpělivosti a zvědavosti očekávaný den, kdy mám úředně vstoupit do světa dospělých. Osmnácté narozeniny patří určitě k nejvýznamnějším dnům v životě, alespoň je člověk v tomto krásném věku o tom přesvědčen, proto je třeba oslavit je tak, aby se na tuto událost nikdy nezapomnělo.

  Předvečer dne, kdy jsem měla překročit práh dospělosti, byl předurčen, aby od základu změnil můj dosavadní život a mé cesty nasměroval jinam, než kudy se doposud ubíraly. Byla jsem studentkou třetího ročníku ostravské konzervatoře, zcela zaujatá a pohlcená studiem. Nic nestálo v cestě k mému od dětství vysněnému cíli. Mé myšlenky však často ulpívaly nejen u kariéry v některém ze špičkových československých orchestrů, ale rovněž u snů o velké lásce. Touha potkat někoho, kdo bude se mnou snít společné sny, a s kým se budeme společně těšit třeba z romantických  procházek jarní přírodou, mne vyprovokovaly k akci. Podnájem, kde jsem bydlela se spolužačkou, nebyl pro tak důležitý den, jako je oslava osmnáctých narozenin, důstojným místem. Navíc zde byly zapovězeny pánské návštěvy, proto hosty oslav mohly být zase jen dívky.

  V onen den v podvečer asi po dvouhodinovém pocucávání limonády a laciného bílého vína ve třech, povídání o škole a romantických snech, se dostavilo osudové rozhodnutí. Na osmnácté narozeniny se přece nesmí nikdy zapomenout. Je třeba prožít něco vzrušujícího a výjimečného. Sem do studentského pokoje však žádné dobrodružství nedoletí. Proto jsme se vypravily posilněné nějakou tou decinkou vína do ostravských ulic. Návštěva restaurací a podobných podniků, kde se dá zase jen tlachat o nepodstatných věcech, sice nepatřila mezi hobby ani jedné z nás, přesto naše kroky vedly přímo do restaurace "Fénix", která platila za jednu z nejlepších v Ostravě v době budování socialismu v naší vlasti. Při vstupu do restaurace nás přivítalo hlasité cinknutí skleniček u baru, kde barman připravoval nějaké míchané nápoje. Jako by to měla být výzva, aby můj pohled na chvíli zamířil k místu, odkud se ozval zvonivý tón dvou o sebe zavadivších sklenic. Od baru pomalu klouzaly mé oči po místnosti osvětlené slabým světlem, které ve mně vyvolávalo vzrušení a podtrhovalo romantičnost chvíle. Někde v polovině cesty se můj pohled střetl s pohledem mladého muže tmavé barvy pleti sedícího ve společnosti svých krajanů u jednoho ze stolů uprostřed místnosti. Milý úsměv a přívětivé kývnutí hlavou na pozdrav mne nenechaly chladnou. Moje snaha předstírat nezájem musela působit přinejmenším komicky. Do mysli se mi vedraly výčitky nad mým poněkud ledabyle upraveným zevnějškem. Štíhlá sto šedesát pět centimetrů vysoká postava, dlouhé hnědé vlasy obyčejně sepnuté obyčejnou gumičkou do ohonu, žádné šminky, bílý pletený rolák, černá zvonová sukně pod kolena, bílé střevíce a bílá kabelka přes rameno. Mohla tato velmi nedbalá elegance někoho opravdově zaujmout?

  Zatímco se mých myšlenek zmocnil chaos a zmatek, kamarádky vybraly vhodný stůl. Pohodlně jsme se usadily a objednaly tři limonády. Jen jedna z nás již byla plnoletá, takže nezbylo nic jiného, než se uchýlit ke konzumaci nealkoholických nápojů.

  Ve veselém povídání se spolužačkami mne rušila jakási síla, která nutila moji pozornost zaměřit k místu, kde mne před chvílí pozdravil milý úsměv. Naše oči se opět střetly. Po několikerém naznačení sympatickým mužem, abych si přisedla k jejich stolu, jsem kamarádky neslušně opustila a dala se do hovoru s mladými Afričany. Páni, tak to bylo dobrodružství, o jakém jsem ani nesnila. Holky mi určitě záviděly.

  Usměvavý sympatický mladík se mi představil jako Simon z Habeše. V současnosti studuje na Vysoké škole báňské v prvním ročníku. Do Fénixu pozval své krajany, kteří studují na Slovensku a přijeli ho navštívit do Ostravy. Nesmírně mi lichotilo, že se těším jeho přízni. Ještě téhož večera jsme s celou partou afrických studentů a mými dvěma spolužačkami a dalšími dvěma spolužáky z vyššího ročníku vehementně oslavili mé narozeniny v nočním baru. Po této prohýřené noci si v časnou ranní hodinu Simon u tramvajové zastávky řekl o telefonní číslo do domu, kde jsem v Ostravě bydlela. S radostí jsem mu jej nadiktovala, ale přes opojení neobyčejným prožitkem mi hlavou proběhla střízlivá myšlenka: Už vidím, jak mi zavoláš. Až se prospíš, nebudeš o mé existenci vědět.

  Ale...mýlila jsem se. Hned druhý den k večeru na mne volala paní bytná svým koloraturním sopránem: "Ívana, máš tady telefon, a je to jakysi cizinec, bo mluvi špatně česky!" V ten okamžik jsem zřejmě pokořila světový rekord v běhu ze schodů a s nadšením přijala pozvání na diskotéku na vysokoškolskou kolej. Proč? Co mne na tom muži tak upoutalo, že jsem se bezhlavě vrhla na nepředvídatelnou cestu a naráz byly všechny mé plány a sny o hudební kariéře odsunuty na vedlejší kolej? Vždyť přece od svých desíti let jsem vše podřizovala mé vysněné představě o budoucnosti. Mé životní cesty se ubíraly jasně vytyčeným směrem: vystudovat konzervatoř, stát se profesionální hudebnicí a pro kariéru se třeba i  vzdát rodinného života a dětí. Mou touhou bylo jezdit po světě a rozdávat lidem radost prostřednictvím hudby. Zatímco se mí vrstevníci věnovali dětským hrám a sledování televizních seriálů určených dětem, já jsem denně pilně cvičila na klavír a poslouchala nejen houslové koncerty z gramofonových desek. Mí spolužáci sbírali fotografie a plakáty zpěváků populární hudby, já fotografie významných hudebních skladatelů a hráčů na smyčcové nástroje. Můj život byl zcela naplněn hudbou, bez hudby by byl smutný a prázdný. V patnácti letech se mi podařilo vystoupit na první stupínek ke splnění dětského snu. Po úspěšném splnění talentové zkoušky na konzervatoři v Ostravě jsem se prvního září 1977 stala její řádnou posluchačkou. Ne jako klavíristka, ale kontrabasistka. Tím můj cíl a cesta k němu nabyly naprosto přesných obrysů. Šest let konzervatoř, poté čtyři roky AMU, úspěšný konkurz do některého z předních československých orchestrů a svět mi bude ležet u nohou. Do dne setkání se Simonem byla hudba neoddělitelnou součástí mého života, mou láskou, mým snem, mým štěstím. Co způsobilo tak velký zlom v mém myšlení? Co mi na tom mladém muži tak imponovalo? Jeho exotický vzhled? Jeho charisma? Proč na jeho pozvání na schůzku zaznělo do telefonu bez sebemenšího zaváhání moje rozhodné: "Určitě přijdu!"?