Měsíční sonáta pod africkým sluncem

Při oslavě svých osmnáctých narozenin jsem se seznámila se studentem z Etiopie. Tento pro mne osudný den znamenal naprostý obrat v mém životě a nasměroval mé kroky směrem, který jen málokdo v mém okolí očekával. 2. kapitola

  Víkendy strávené s mými rodiči v novém domě na vesnici na severní Moravě na mne působily jako oáza klidu. Jako očištění myšlenek od celotýdenního shonu a uspěchaného života všedního dne ve velkoměstě. Vracet se každý pátek domů, nasávat vůni polí a lesa - nelze netěšit se na tyto krásné chvíle. Nyní ještě měly být umocněné vzpomínkou na nevšední zážitek z narozeninové noci. Těšila jsem se, jak budu rodičům vyprávět o úžasné oslavě svých narozenin. Moje nadšení však mělo jednu maličkou trhlinu. Mé zeměpisné znalosti sice nebyly úplně nejhorší, ale nějak jsem nemohla vylovit v paměti, kde vlastně leží Habeš. Že by tato země byla v učebnici zeměpisu opomenuta?

  Plna dojmů jsem onoho pátečního podvečera vběhla rovnou do kuchyně, aniž bych se zula, tašku s prádlem, notovým materiálem a učebnicemi jsem ledabyle pohodila v předsíni. Tatínek seděl u stolu v jídelně a maminka v kuchyni připravovala večeři. Má mysl byla nabita příjemnými pocity, událostmi a značnou dávkou netrpělivosti. Zbrklé líčení průběhu posledního týdne a zážitků zabralo jen několik málo minut. Stěžejním bodem popisu událostí uplynulého týdne byla, pochopitelně, narozeninová oslava. Mé nadšení z právě rodící se lásky však mí rodiče se mnou nesdíleli. Jasně vyjádřený zamítavý postoj maminky vyvolal v mých myšlenkách zmatek a pocit marnosti. Její "ne" znamenalo naprosto jasné "ne" a bylo zbytečné snažit se o jakoukoli polemiku. Před několika málo dny nabyté nadšení se začalo v mém nitru rvát s pochybnostmi. Snad bych na tu již domluvenou schůzku neměla chodit. Možná má maminka pravdu, neměla bych si nic začínat s cizincem a k tomu ještě odkudsi z Afriky. O životě v Africe nevím vůbec nic a ani nevím, kde ta Habeš vlastně je. Můj tatínek, milovník cestopisů, knihy cestovatelů Hanzelky a Zikmunda znal téměř nazpaměť, se ovšem nadšeně chytil tématu. Přátelsky mne poučil, že Habeš je dnešní Etiopie - to už jsem se malinko zorientovala. Odvyprávěl mi kus etiopské historie, zmínil dobu okupace Italy během druhé světové války, zmínil posledního habešského císaře Haile Selassie a nezapomněl na maratonského běžce Abebe Bikila. Tím pochopitelně podnítil moji zvědavost a já se rozhodla na schůzku se Simonem jít.